Poutník

Poupata

1. Šel pouští starý poutník, měl jeskyň slov - svůj dům,
   a jak kráčel, slůvka sbíral a pravdou utřel stůl,
   byl všude, ale žádný neznal jeho tvář,
   a každý, kdo o něm mluvil, vypadal jak lhář.
R: Pravda a lež, on znal ten rozdíl snad jako jediný,
   když v podvečer svůj příběh vyprávěl
   o suchém chlebu šťastných lidí,
   o prázdném džbánu, co se stydí
   za ty, jimž víno donášel až k ústům.

2. I u nás jednou spával, sám tomu nevěřím,
   a všem okolo prý dával a smál se u dveří,
   snad dodnes stařec chodí, má hodně nebo nic,
   a všechny za nos vodí, když ukazuje líc.
R:

3. Vítr dávno v poušti zavál řetěz stop, co on vryl,
   šedou tvář stín zakrýval a k suchému chlebu víno pil ...