Popsaná lavice

Poupata

1. Snad postý si tiše předčítám,
   v lavici psaný vzkazy, který znám,
   kolik slov, co vryto je tam
   tuší už skoro vybledlou,
   když si čtu, divnej pocit mám,
   přemýšlím, jak ta léta jdou.
R: Těch knížek čtených pod lavicí,
   těch kaněk v sešitě a kolem,
   a místo vzorců v početnici
   napsáno "Školo, sbohem!"

2. Dny běží, v lavici usedám,
   na desce tužkou další dopis mám,
   kolik papíru by potřeboval ten,
   který sem prózu tajně psal
   a hledal slova, která zpestří den,
   den, kdy jsem u tabule stál.
R:
R:

3. Však jednou, až roky odletí,
   v lavici zbydou jen slzy dojetí,
   život rozdělí běh klidných školních let,
   vzpomínky v hlavě zůstanou,
   vzpomínám, jak byl krásnej svět
   v lavici tužkou popsanou ...