Lásko, mně ubývá sil

Pavel Bobek

1. Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel,
   sedl za stůl a uslyšel smích,
   krásná se zdála a na mne se smála,
   já se zeptal, jak říkat jí smím,
   jestli chceš, tak mi tykej a jak chceš mi říkej,
   máš-li touhu, tak líbat mě smíš,
   a bílá jak svíce už neřekla více,
   já se díval, jak sedá si blíž.

2. Pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil,
   a vzápětí zamířil k nám,
   já cítil, jak blednu a dech můj se krátí,
   já malý byl a byl jsem sám,
   to, co potom se stalo, mě úplně vzalo,
   měl začít a právě mě zbít,
   však zničil mé plány, řek' namísto rány
   slov pár, dodnes slyším je znít.
R: Řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil,
   já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
   já cítil se králem, teď chudák jsem málem
   a v mlhách se ztrácí můj cíl,"
   řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil."

3. Dál vím, že zmizel jak spadané listí,
   ale jeho stín nezmizel s ním,
   my dál tu hru hráli a ve dveřích stáli,
   i tam s námi stál ten stín,
   byla krásná jak nebe, já slyšel sám sebe,
   jak si říkám, že nepůjdu dál,
   teď nevím nic o ní, jen hlavou se honí
   těch slov pár a stín, co tam stál.
R: