Fénix

Nezmaři

1. Vlak smutně zahoukal, čas do klusu se dává,
   osud se rozběhnul a já to nevěděl,
   marně jsem v okně čekal na volání "sláva!",
   v nádražním bufetu pak jsem sám poseděl.
R: Posílám ti pozdrav z dálky bláznivý
   a můj stín o tebe zakopává,
   jsem tu sám, nad hlavou mraky šedivý,
   a bůhví, jestli se vrátím k vám.

2. Mládí se zdá jak sluncem prozářený ráno,
   sem-tam bouřka, ale to už k věci náleží,
   a nikdo neví, že je v předpovědi psáno,
   že se i před večerem někdy sešeří.
R:

3. Já přesto věřím, co v moudrých knihách bývá,
   i to, že naděje naposled umírá,
   a že se ten, kdo v duši spáleniště mívá,
   ze svého popela jak Fénix posbírá.
R: