Poslední kabriolet

Máci

1. Polykám nasucho a zahřívá mě dech,
   říkám si:"Tak už toho jednou provždy nech,"
   vždyť zase nepřijde a budu si plést
   rafičky hodinek a ulice měst,
   nikdy nic neřekne a nechce si číst,
   když poštou posílám jí za listem list,
   a kdyby viděla, tak bude se smát,
   jak růže kradený strkám za kabát.
R: Poslední kabriolet, ohohó, jsem já, a je mi sto let,
   jsem křeslo s tíhou hosta, ohohó, od jedné sčítám do sta,
   poslední Juan jsem Don, zvon zvoní "don-diri-don"
   a hvězdy nad mou hlavou střídají levou-pravou.

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát,
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád,
   někdo by plakal, jiný do něma pil,
   někomu v počítači náhodou zbyl,
   možná nás dělí jen pár směšných pater
   a je to něco jako pravidla her,
   vždyť každá víra staví do prázdna most,
   a spadlých mostů - těch už bylo dost.
R: