Špionážní

Jaromír Nohavica

Černý brejle, rukavice, zlatejch zubů aspoň třicet, 
prkenici samej dolar nebo valutovej šek, 
do hotelu Sovietskaja jednou přijel, pokoj najal 
jistej občan nesovětskej jménem John Lancaster Peck. 
 
Chodil městem tam a zpátky, ale kašlal na památky, 
v deštníku měl zamontován infra ultra objektiv, 
kterej nezobrazil věrně, nýbrž zkresleně a černě 
to, co všichni milujeme, nač je hrdý kolektiv. 
 
Sdružený klub pracujících vypadal spíš na pivnici, 
tržnice i se stánkama zase na špinavej sklad, 
GUM se změnil v malou chajdu, no a stěží slova najdu, 
abych nějak slušně popsal pohled na divadlo MCHAT. 
 
Jenže špion musí hbitě splejtat špionážní sítě, 
to mu řekli při výcviku, a tak vymyslel si plán, 
jak si najde pomocníky, proto zašel do putyky, 
kde mu do oka hned padne občan jménem Jepifan. 
 
Jepifan byl občan lačnej, zchytralej a poživačnej, 
navíc za ženský a pivo byl by ďáblu duši dal, 
tím se právě hodil skvěle pro záměry nepřítele, 
takhle může skončit každej opilec a liberál. 
 
Dostal úkol: bez meškání inscenovat za svítání, 
přepadení taxíkáře na Gorkýho ulici. 
Zmocníte se celý tržby, a ten průšvih taxislužby, 
rozmázne pak náležitě komentátor BBC. 
 
Potom musíte hned běžet na výstavu do Manéže, 
tam k vám přistoupí muž s kufrem, osloví vás tlumeně: 
Nekoupíte zralý třešně? A když příkývnete spěšně, 
dá vám bednu s dynamitem, tu pak donesete mně. 
 
Když se tohle všechno stane, milej pane Jepifane, 
dostanete spoustu peněz, spoustu piva, spoustu žen. 
Jenže Jepifan svou gáži bere v kontrašpionáži, 
hodnost major, vzorný otec, v kolektivu oblíben. 
 
A tak nečekaně brzy skončil svoje rejdy drzý. 
Ohavně se přepočítal mister John Lancaster Peck, 
teď už bydlí v pokojíku, kerej zevnitř nemá kliku, 
jeho pokoj hotelovej, zdědil spřátelenej Řek.