Litanie u konce století

Jaromír Nohavica

Těch mrtvých mužů v mrtvé trávě,
těch sirotků a vdov,
té krve k jeho větší slávě,
těch slov,

těch smolnic na ulicích měst,
těch proroků na každém rohu,
těch gest.

Pane můj na výsostech, pane nejvyšší,
pane můj, copak nevidíš a neslyšíš,
pane můj, slepý Bože můj ...

Té lživé lůzy v pancéřových vozech,
těch morových sloupů a morových ran,
těch znamení zla na obloze,
těch vran,

těch žlutých hvězd a pruhovaných šatů,
těch malých dírek do kabátů,
těch vin.

Pane můj na výsostech, pane nejvyšší,
pane můj, copak nevidíš a neslyšíš,
pane můj, hluchý Bože můj ...
Těch studní zasypaných v písku,

těch zabloudilých karavan,
těch pomníků a obelisků,
těch bran,

těch zlatých lejn ze zlatých telat,
těch mrtvých vedle jícnů jam,
sám.

Pane můj na výsostech, pane nejvyšší,
pane můj, copak nevidíš a neslyšíš,
pane můj, mrtvý Bože můj ...