Jen mě nelituj

Jaromír Nohavica

1. Jen mě nelituj, neklepej na mé dveře
   s chryzantémou v dlani,
   hra na litování končí v prvním tahu,
   neplivej lásku na podlahu,
   nestůj mi u bytu, jen mě nelituj.
   Ta slova jsou jen guláš dvakrát přihřívaný,
   a to mě nezachrání, a to mi nepomůže,
   a tak nesvlíkej mě z kůže,
   celý zvědavý, celý zvědavý,
   jak vlastně vypadá takový malý pohřeb,
   na který si člověk sám nastřádá.
R: Jó, kdybych byl vrabec, sezobal bych zrní
   všem ptákům, co v okolí jsou,
   srdce měl bych slabé a žaloudeček plný
   a duši rozčepýřenou.
R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní
   od domu k domu do všech světových stran,
   a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní
   a co píše tamten pán.
*: Jó, kdybych byl, žil bych si, žil,
   a šťastný bych byl jako pytel blech,
   ale já jsem, co jsem, a nevěřím lítostem.

2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí
   mám ještě dvacet sedm zubů,
   nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl,
   koukni se na racka, jak vzlétl
   směrem k úsvitu, a tak mě nelituj.
   Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát,
   slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara,
   a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu,
   stojím na prahu a koukám: velká paráda,
   z mých dveří vychází pohřeb,
   na který jsem si sám nastřádal.
R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal
   a střemhlav padal dolů jako archanděl
   a na severní straně nejvyšší hory světa
   bych svoje tajné hnízdo měl.
R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži,
   purkmistry a pány ze sna budil bych,
   a k ránu bych pak ztich'.
*:
*: