Nic není náhlé

Jan Nedvěd

1. Až jednou poznám, že dny mé, jak kaluže podzim,
   že mé roky už počítá čas,
   a že kytara v koutě už jen jako stín
   nějak ztrácí a odmíta hlas,
   až jednou poznám, že nic není rychlé a náhlé
   chtěl bych se vyrovnat s myšlenkou jakési bolesti,
   o níž srdce mé mluví a ví.

R: Všechny ty vrásky a nervy a pláč
   a zoufání spravedlivé
   to vy jste to na mně, vy zavinili,
   je teď na kraji, je srdce mé. 

2. To vy jste mě brali a smáli se mně
   a seli semínka s nedůvěrou,
   a já jsem se snažil žít v průměru dne
   a řekl: všechno mi neseberou.
   A vy jste mě brali i to, co jsem mohl,
   a mně je hanba, že jsem se dal,
   a tak bych chtěl, abych na nebi s vámi
   z očí do očí jednou stál.

R: +1.
R: