Hrad

Jan Nedvěd

                               
Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den, 
 
že jen nevěstu, a moh’ se brát, 
na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven 
    
jak nad Vltavou Pražskej hrad, 
              
ráno je naděje, co neumírá před polednem, 
když do oběda nevyjdeš ven, 
        
kukneš se na teploměr nálady a podle pole 
s novinama začneš den

                  
Ref: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, 
                     
co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, 
                        
jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, 
   
když se mu u srdce blejská. 

Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den, 
že jen nevěstu, a do pekla moh’, 
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor, 
co vrší se jak v létě stoh, 
moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den, 
do oběda času dost, 
jak z jinýho století, jak vnucenej sen 
si připadáš, jak špatnej host. 

Ref: 3x