Vltava

Daniel Landa

   
   Ve vratký bárce mě unáší proud. 
   Sám sebe se ptám, kam sem vlastně chtěl plout. 
   Zvolna se stmívá. 
   
   Hluboká voda mi odpověď nedá, 
   pořád se ztrácím a pořád hledám. 
   Měl bych se líp dívat. 
   
   Proud už sílí, peřej se blíží. 
   Nechci snít, i když oči se mi klíží. 
   Všechno chci vidět tak jasně, jako by byl den. 
   Když se otočím, jsem úplně v šoku. 
   Z vlastní hlavy plný vzteku a lacinýho moku. 
   Vizionářem a sám sobě lhářem jsem utopil svůj sen.
    
   Smutný pohled do davu na břehu. 
   Naše čest se v bizardním příběhu 
   zoufale zmítá. 
   
   Šašci se ve vilách opíjí mocí. 
   A já se ptám, jestli po týhle noci 
   může ještě svítat? 
   
   Růže do uší, hluší lidé netuší, 
   že dávno hmota zvítězila nad duší. 
   Příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj. 
   Prachy jsou pravda, obsah je forma 
   a drzá lež je propříště norma. 
   Do mozku vrtá skutečnost krutá, že padl stín na můj kraj. 
   
   Zavři oči a poslouchej. Na chvíli tu budu s tebou. 
   Peníze, peníze hýbou světem. 
   Přidej se a pak kulometem 
   smíš určovat právo. 
   
   Musíš si vybrat tu správnou stranu. 
   Souhlasit a jít, nebo dostaneš ránu. 
   Nechtěj myslet hlavou. 
   
   Můžeme si dopřát výdobytky doby 
   a do půllitru syčíme slova plná zloby. 
   Jedovatý plivanec se stává důkazem. 
   Ten má tohle a ten má ještě víc! 
   A já to chci taky! se řve z plných plic. 
   Co nás čeká? Kam nás donese řeka? 
   Kam kráčí naše zem? 
   
   Neboj se, už tě nechci trápit. Možná to tak bude lepší.