recitativ: Příteli melancholiku, druhu mé duše tulácké. Pod kterým nebem zhasnou as, životy naše žebrácké. Ve zlatém víně ztopíme tyranský rozmar paměti. Zpívat budem, zapomenem na lásku, smrt i prokletí. Mým domovem ztichlá je putyka, mým štěstím je sklenice plná. Mou láskou kdys bývala gotika, teď smetla ji baroka vlna. Když za nocí potácím se ulicí a nahlížím do oken spáčů. Jen vlastní stín mě provází a sám nad sebou pláču. Když v rezavém zámku klíč zachrastí, dům zeje jak morová rána. Mé štěstí se změnilo v neštěstí, já zůstal jsem sám a ty jsi sama. A proto mi ta tichá putyka, dál musí domovem býti. Než zároveň s ní v noci dobliká i kahan mého žití. Když za nocí ............a sám nad sebou plááááááááááčuuuuuuu.