Tam modrej čas vlastní tep uslyší, kde zem lůžko má z kamení, tam každý z vás žízeň svou utiší, vždyť tam řeka má pramení. Ten, kdo ji zná, jako já musel zbít jak den dlouhý vor z pevných klád, a víc, nežli chtít, vždyť není lehké jít, když hřmí pod tebou vodopád. Tam, kde už sráz v údolí přechází, kde zem rozdává něco víc, tam jako nůž řeky proud prochází a dál k peřejím letí vstříc. Ten, kdo zná, jako já ví že smí tu plout pouze vor z pevných klád. Když plout chceš a žít, tak musíš víc, než chtít a mít hodně sil, hodně rád. Dál, stále dál hory jsou, moře blíž, dál, stále dál břehy máš. Řeka je mírná a dno klesá níž, už proud pojednou nevnímáš. Ten, kdo zná, jako já umí zbít jak prám život svůj z pevných klád. A ví, co má znát, jak si s proudem hrát, co chtít, co si vzít, jiným dát. Má řeka v písni je tvůj život sám, chvíli je zlá, chvíli sní. Buďme k ní přísní, jak proud bude k nám, spoznáme louku svých dní. Ten, kdo ji zná, jako já musel jít sto dní, hodně mil tisíckrát. Kdo ví, proč by žil, ten dávno postavil jak prám život svůj z pevných klád, kdo ví, proč by žil, ten dávno postavil jak prám život svůj z pevných klád.