1. Šel pouští starý poutník, měl jeskyň slov - svůj dům, a jak kráčel, slůvka sbíral a pravdou utřel stůl, byl všude, ale žádný neznal jeho tvář, a každý, kdo o něm mluvil, vypadal jak lhář. R: Pravda a lež, on znal ten rozdíl snad jako jediný, když v podvečer svůj příběh vyprávěl o suchém chlebu šťastných lidí, o prázdném džbánu, co se stydí za ty, jimž víno donášel až k ústům. 2. I u nás jednou spával, sám tomu nevěřím, a všem okolo prý dával a smál se u dveří, snad dodnes stařec chodí, má hodně nebo nic, a všechny za nos vodí, když ukazuje líc. R: 3. Vítr dávno v poušti zavál řetěz stop, co on vryl, šedou tvář stín zakrýval a k suchému chlebu víno pil ...