1. Snad postý si tiše předčítám, v lavici psaný vzkazy, který znám, kolik slov, co vryto je tam tuší už skoro vybledlou, když si čtu, divnej pocit mám, přemýšlím, jak ta léta jdou. R: Těch knížek čtených pod lavicí, těch kaněk v sešitě a kolem, a místo vzorců v početnici napsáno "Školo, sbohem!" 2. Dny běží, v lavici usedám, na desce tužkou další dopis mám, kolik papíru by potřeboval ten, který sem prózu tajně psal a hledal slova, která zpestří den, den, kdy jsem u tabule stál. R: R: 3. Však jednou, až roky odletí, v lavici zbydou jen slzy dojetí, život rozdělí běh klidných školních let, vzpomínky v hlavě zůstanou, vzpomínám, jak byl krásnej svět v lavici tužkou popsanou ...