Zas jede jaro v plné slávě, náš zelený a zlatý král. I svaté panny z katedrál už nepláčou tak usedavě a zhlížejí se ve Vltavě jak ve střepech levných zrcátek. Snad byla zima. Kdo by se díval nazpátek? A k nohám sochy Otce vlasti si přisedají holubi. A blázen v plášti naruby. Snad pod tím pláštěm kosti chrastí, snad ten chlap spadl do propasti jakou je láska nebo vztek. Teď však má v očích příliš slunce, než by se díval nazpátek. Plášť naruby a všude peří. Vím, kdo se takhle převléká. To ty se vracíš zdaleka a zdráháš se jít k vlastním dveřím. A ptáš se: Co když neuvěřím, žes hledal na svou úzkost lék? Tak dobře, čekej. Třeba řeknu: „Kdo by se díval nazpátek?“