1. Jednou na cestě prokletý mně jak v minulým století zastavil tam uprostřed všech hrůz koňmi tažený rachotivý vůz, kočí měl klobouk do týla, byl strnulý jak mohyla a na kozlík mě k sobě klidně zval, měl zločinecký obočí, jen pohlédnout mi do očí jako by se znenadání bál. R: Ten chlap má koňskou náturu, dál drkotá náš vůz, je nebe plný purpuru a kola hrají blues, má ve znamení podkovu a trochu drsnej styl, buďto mu oči vyklovu, nebo chtěla bych, aby se mnou žil, aby se mnou žil. 2. Ve městě když mi sbohem dal, na voze rakev urovnal a mně přestalo strachy srdce bít, kopyta koní slyším ještě znít, pak půlnoc věže odbily a ticho bylo za chvíli černej kocour přeběh' náměstí, ať byl to třeba ďábel sám, já účty s ním si vyrovnám a počkám znovu na tom rozcestí. R: