1. Když se mi zdá, že si málo věřím a význam slov se z vět vylévá, procházím park s fontánou až k věži zvednout své já. 2. Na půdě mám starou skříň a postel, chodím se ptát tajemství z těch let, poslouchat hlas, už je čas jen ustel, straším jen zlé. R: Šel jsi spát úúú, počítat kolik je hvězd, dlouho spát úúú, s vlnou si beránky plést. 3. V té výšce jsem k tobě blíž o pár vteřin, zkouším tě zábst v prstech u nohou, proč žádné dny, co nás hřály z peřin, vrátit se nemohou. R: 4. Na první z hvězd, co ji soumrak chytil, díváš se k nám jejím pohledem, když se tvůj světzastavil a zřítil, můj zůstal nesveden. R: