V zákoutí duší a špíně svědomí tam v prachu města bydlí milión slepých milenců a prosí ať ještě jednou jak ptáci vzlétnou Hnízda si staví ve větvích v pahýlech koruny stromů, co listí dávno nemá na slunce křičí plameny, ať město očistí. Jen sirkou škrtnout, oheň už hoří z chrámů je popel, město se boří, plameny, plameny. Krysy utíkají a jenom plameny, plameny, někdo se ohlédnul: jak bílej přízrak. R: Z plamenů dívka vychází v náručí syna s očima mýma, jak boží dítě Z plamenů dívka vychází zrozená pro mě z plamenů ohně, bohem i ďáblem Z plamenů dívka vychází. Královna noci a kněžka myšlenek z představy ve snech zrozená vzácná a jediná mezi ženami. Z popela hrdá teď hlavu zvedá kráčí stoletím, oheň má místo věna jako Johanka, jako bezejmenná žena plameny, plameny krysy utíkají a jenom plameny, plameny někdo se ohlédnul: jak bílej přízrak. R: