Už je to roků pár, z domu musel jsem jít jen dům bílej ve vzpomínkách u řeky stojí. Samotnej v pastvinách a stádo krásnejch koní táta s mámou, co se o mě stále bojí. Teď jen tohle město znám a pár kluků, co se smějou když jim vyprávím, že doma koně mám. Jejich hřívy v očích mám, do dlaní mě stále hřejou lidí kolem jen zbytečně se ptám. R: Čím je život náš bez koní bez ohrad plných vlání koňských hřív. Čím je život náš bez koní já stále cítím třmeny v nohách svých. Tys byla neskutečně bílá, vítr česal tvoje vlasy oči tvý, ty se mi leskly po koních. Jako nejpyšnější víla, růže skleníkové krásy a já nevěděl, že tak i parfém zavoní. Tak jsem se nechal svést tou vůní kytek z plání oči tvý zas jiný kluky svádí. Jak jen mě mohly svést zřítelnice plné lhaní oči koní, ty tě nikdy nezradí. R: