Mám naději, že uslyšíš mé tiché volání, potravu dát do talířů, nic ti nebrání. Snad bude dnešní večer stejný, jako tolikrát, ó Stáňo, pojď večeři mi dát. Já nevím, co je nouze, hladu nemusím se bát, mě učili jíst střídmě, ale přejídám se rád. A nevím sám, zda je mi psáno živořit, či žít, ó Stáňo, po jídle chtěl bych pít. Je zázračné to vědomí, co všechno ještě sním, už vidím se jak nad talířem, celý večer bdím. A je to moje vášeň nesmírná, s níž odvážím si přát, ó Stáňo, nechtěj mi zbytky brát. Proč vypínáš ty vařiče, snad nechystáš se jít, a nechápu, proč z ložnice, tě zase slyším klít. Jenom ruku vztáhnu za tebou, když nemůžu už vstát, ó Stáňo,musím si nášup dát ... ó Stáňo, k sakru, proč jím tak rád.