Džunglí probíjíš se samotná, Robinsonko, vím, že vydržíš, na nohou máš pouta strachu a přesto vstává z prachu touha žít - žít dál. Máš jenom naději, ta hoří, jen ať se neuhasí, zázraky dějí se i v bouři, ať nohy nepodrazí, teď ostrou mačetou se stává vůle tvá. Chvílemi se zdá, že umíráš, když z očí modrých jako len ztrácí se jiskra nebe a dravci kolem tebe snášejí se blíž. Máš jenom naději ... Končí filma světla zhasínají a v hlavě o poznání víc, že vůle zvítězila, cestu si prorazila lidská touha žít. Máš jenom naději ...