1. Jen mě nelituj, neklepej na mé dveře s chryzantémou v dlani, hra na litování končí v prvním tahu, neplivej lásku na podlahu, nestůj mi u bytu, jen mě nelituj. Ta slova jsou jen guláš dvakrát přihřívaný, a to mě nezachrání, a to mi nepomůže, a tak nesvlíkej mě z kůže, celý zvědavý, celý zvědavý, jak vlastně vypadá takový malý pohřeb, na který si člověk sám nastřádá. R: Jó, kdybych byl vrabec, sezobal bych zrní všem ptákům, co v okolí jsou, srdce měl bych slabé a žaloudeček plný a duši rozčepýřenou. R: Jó, kdybych byl holub, roznesl bych psaní od domu k domu do všech světových stran, a pak četli bychom spolu, co píše tamta paní a co píše tamten pán. *: Jó, kdybych byl, žil bych si, žil, a šťastný bych byl jako pytel blech, ale já jsem, co jsem, a nevěřím lítostem. 2. Jen mě nelituj, opřený o zábradlí mám ještě dvacet sedm zubů, nejsem přes palubu, ten plavčík, co to řekl, ten se spletl, koukni se na racka, jak vzlétl směrem k úsvitu, a tak mě nelituj. Člověk se rodí jednou a umírá i stokrát, slza je pořád mokrá jak za časů krále Leara, a já potichu v sobě sbírám sílu i odvahu, stojím na prahu a koukám: velká paráda, z mých dveří vychází pohřeb, na který jsem si sám nastřádal. R: Jó, kdybych byl káně, vysoko bych létal a střemhlav padal dolů jako archanděl a na severní straně nejvyšší hory světa bych svoje tajné hnízdo měl. R: Jó, kdybych byl sýček na Těšínské věži, purkmistry a pány ze sna budil bych, a k ránu bych pak ztich'. *: *: