1. Z Větrných hor přicházíš a já se cítím jak král, kámoško nalezená, ve vlnách jihočeských trav, pevná jak vzdor hradních zdí, něžná jak píseň, co psal pro holku milovanou vesnickej kluk, stejnej jak já. R: Smíš se obléct do tmy města, pořád stejná zůstáváš, smíš si obout velká gesta s vírou, že se předěláš, jsi stejná holka jako dřív, z hor Větrných. 2. Já moc dobře vím, jak je fajn, že holky jako ty jsou a že je občas můžem mít, jako má básník múzu svou, před rozedněním v náručí do spánku nás odnesou a kouskem svýho srdce zahřejou jarním loukám klín. R: Smíš se obléct do tmy města, pořád stejná zůstáváš, smíš si obout velká gesta s vírou, že se předěláš, stejně jsi stejná jako dřív, rosou pokřtěná na vílu větrem ošlehaných skal, z jarních potoků svou sílu snad ti Bůh do vínku dal, jsi stejná holka jako dřív, z hor Větrných.